Triatlon je tvořen spojením tří sportovních disciplín. Pomyslnou čtvrtou disciplínou triatlonu je přechodový úsek mezi jednotlivými disciplínami – DEPO. Ve skutečnosti se tedy triatlon skládá z pěti fází. Nevychází vám to? 🙂
Každá triatlonová disciplína je v řadě ohledů specifická a málokdy se stane, aby začínající triatlonista měl praktickou zkušenost se závoděním ve všech třech individuálních sportech. I zkušení triatlonisté, kteří samozřejmě zvládají všechny tři disciplíny na vysoké úrovni, obvykle jednu z nich preferují a podle této preference a především výkonnosti v dané disciplíně určují taktiku pro každý závod.
1. plavecká část
Asi nejčastějším povzdechem potenciálních zájemců o triatlon je věta “Ale já neumím plavat!“.
To je samozřejmě pádný argument! Otázkou však je, co toto vyjádření ve skutečnosti znamená.
Pokud někdo opravdu neumí plavat vůbec, pak je jeho start v triatlonu skutečně vyloučen. Pokud je ale adept startu schopen uplavat v kuse (samozřejmě bez rizika totálního vyčerpání!) alespoň nějakých 200-300metrů, pak se může směle vydat vstříc svému prvnímu triatlonu. Plavat může v podstatě jakýmkoli stylem. Volný způsob, kraul, je nejrychlejší a nejefektivnější plavecký způsob, který volí v podstatě všichni výkonnostně orientovaní triatlonisté. Pro slabší plavce a začínající triatlonisty je ale naprosto legitimní použití či střídání ostatních plaveckých stylů.
Je pravda, že plavání je asi opravdu nejvíce limitující disciplínou tohoto sportu. V nabídce je ale řada menších závodů, např. lokálního charakteru, pořádaných na velmi krátkých a relativně nenáročných tratích. Stejně tak součástí větších závodů často bývají jakési „náborové“ soutěže vhodné právě pro začátečníky a ty, kteří si tento sport chtějí vyzkoušet.
Trať plavání je na vodní ploše vyznačena a vytýčena bójkami. Startuje se zpravidla z vody, kdy spojnice mezi dvěma určenými body na hladině tvoří pomyslnou startovní čáru. Start může být i ze břehu, případně skokem ze startovního mola.
Závodník musí za touto čarou vyčkat na povel startéra a poté obeplavat vytyčenou trasu. Na jejím konci vyleze ve vyznačeném prostoru z vody a vbíhá do cyklistického depa.
2. I.depo (cyklistické depo)
Cyklistické depo může navazovat bezprostředně na výběh z vody, stejně tak ale může být vzdálené několik desítek i stovek metrů, podle místních dispozic.
Jedná se o vymezený prostor, ve kterém mají závodníci připravena svá kola na cyklistickou část závodu. Existuje celá řada možností, jak je depo koncipováno a jak se řeší umístění kol a prostoru pro každého závodníka. Nejčastější způsob je zavěšení kol vedle sebe na vodorovnou tyč, umístěnou zhruba ve výšce 130cm nad zemí. Zde má zpravidla každý závodník své místo určené jeho startovním číslem. Na menších závodech může být umístění kola čistě na samotném sportovci. Vždy je třeba brát ohled na ostatní závodníky, a kolo a pomůcky umístit tak, aby nikoho neomezovaly a neohrožovaly.
3. cyklistická část
Cyklistika bývá začínajícími triatlonisty obecně vnímána jako nejsnazší (nejjednodušší) část závodu. To je samozřejmě pravda jen do určité míry, resp. se po prvních zkušenostech mohou preference jednotlivých disciplín výrazně měnit. Nicméně i pro začátečníka je podstatné především to, že pravidla pro cyklistickou část závodu se pro závody na krátkých a na dlouhých tratích zásadně liší:
· krátké závody, až do tratí OH triatlonu (včetně) se v cyklistické části jezdí zpravidla formou hromadného cyklistického závodu. Tzn. že závodníci mohou jet ve skupíně, využívat výhod aerodynamického zákrytu (tzv. drafting, jízda v háku), neomezeně se vzájemně předjíždět a spolupracovat. Klade to ovšem vyšší nároky na techniku ovládání kola a také na taktickou a fyzickou vyspělost každého závodníka,
· při závodech na dlouhých tratích je spolupráce cyklistů omezena pravidly. Závod se jede podobně jako individuální cyklistická časovka, triatlonista musí dodržovat minimální odstup od zadního kola závodníka, který jede před ním, zpravidla to bývá 10m k vlastnímu přednímu kolu. Dále musí respektovat pravidla při předjíždění – musí dodržet boční odstup od předjížděného závodníka, nesmí zrychlovat ani jakkoli blokovat, pokud je sám předjížděn …
Mezi triatlonisty se těmto závodům říká „bezhákové“. S tímto formátem cyklistiky se občas můžeme setkat i při některých závodech na krátkých tratích. Opačná varianta, tedy dlouhý závod s povoleným draftingem v podstatě neexistuje.
4. II.depo (běžecké depo)
Běžecké depo je prostor, kde závodník po dokončení cyklistiky přechází na závěrečnou disciplínu triatlonu – běh.
Jedná se buď o stejný prostor, ze kterého odjížděl na cyklistiku, nebo se jedná o 2.depo, ve kterém je opět stojan a prostor pro každého závodníka na odložení kola a helmy a na přezutí do předem připravených běžeckých bot.
5. závěrečný běh
Běžecká, závěrečná část triatlonu začíná vyběhnutím z depa. Závodník následně uběhne po vyznačené trase předepsanou vzdálenost. Může se jednat o jeden nebo více okruhů po zpevněném povrchu. V případě většího počtu okruhů je závodník sám zodpovědný za správný počet uběhnutých kol!
Závodník může běžet společně s ostatními soupeři a může je libovolně předbíhat, může běžet nebo střídat běh s chůzí, může i zastavit, nesmí si však žádným způsobem jakkoli zkrátit trať. Po opuštění vyznačené trati (toaleta, náhlá nevolnost apod.) se musí na trať vrátit ve stejném místě, kde ji opustil.
Proběhnutím cíle triatlonový závod končí! 🙂
