Možná se pamatujete na Staré pověsti triatlonové, které vycházely na pokračování u Petra Valeše. Když mi posléze odmítl zavěsit asociaci Ironmana a Termojaderné fúze (moji profese), přestal jsem „pokračovat“. Nu delším obloukem se k vážené triatlonové obci vracím. A od fúze (termojaderné).
V sobotu 21. května končil Veletrh vědy v PVA EXPO Letňany v Praze, kde jsem tři dny do omrzení opakoval fúze je když…Postěžoval jsem si kolegům, že netuším, jak se mi podaří během hodiny ve vlaku z Prahy do Poděbrad změnit téma z termojaderné fúze na triatlon. Věřte, že se podařilo a nebylo to ani obtížné. Pozvánka mého dávného přítele Jardy Formánka mě zavedla na břeh Jezera, kde jsem už zdálky slyšel Láďu Feierfeila, jak baví účastníky slavnostního připomenutí 25. ročníku Poděbradského triatlonu. Za bohatý raut a služby na úrovni by se nemusel stydět žádný zahraniční Ironman. Posadil jsem se, rozhlédl po hostech a strnul jsem. To není pravda! Padli jsme si kolem krku. S Pavlem Kořanem, dlouholetým předsedou Českého svazu triatlonu jsme se neviděli určitě více než deset let. Pavel vedl triatlon po Vaškovi Vítovcovi a vedl ho dobře. Však trvalo, než se po jeho odchodu triatlon zkonsolidoval.
Pobavil mě Láďa, když vyprávěl, jak jsem plenil občerstvovací stanice při Železňákovi kolem Račického kanálu. Už jen proto, že jsem nikdy triatlon kolem kanálu neabsolvoval. Když jsem kdysi v Roudnici nad Labem fungoval, tak jsme plavali asi od 4 hodin ráno v 25 metrovém krytém bazénu. Kanál byl tehdy z nějakého důvodu uzavřen. Měl jsem tehdy hroznou žízeň ze suchého vzduchu a byl nevyspalý, neboť vedle našeho „kempu“ mlátili do bubnu na jakési diskotéce.
Pár dlouhých i kratších triatlonů jsem absolvoval za hranicemi a hodně jich bylo v lázeňských městech: Penticton v Kanadě, Porto Seguro v Brazilii, Podersdorf v Rakousku, Nice ve Francii. Konečně u nás si pamatujeme slavné vítězství Filipa Ospalého v Karlových Varech. Pro nudící se lázeňské hosty je takové triatlonové hemžení vítanou vzpruhou mezi procedurami a obchodníkům na kolonádě stoupnou tržby. O to víc mě překvapila neúčast pozvaných zástupců lázeňského města Poděbrad na podvečerním setkání. Zejména, když se zmínila možnost ukázat, v nedaleké budoucnosti, borcům soutěžícím o tituly Mistrů republiky příjemné prostředí pramenů srdce léčící Poděbradky.
Pak se setmělo a můj sluchový hendikep mě zahnal do pelechu. Konec konců druhý den mě čekal závod.
Často slýcháme z úst tu lepších tu méně výkonnějších borců, jak si závod užili. To byl přesně můj případ. Jarda Formánek, jinak organizátor jubilejního 25. ročníku Poděbradského triatlonu, nezapomněl na nic. Ubytoval mě pohodlně v „hotelovce“, prezentace proběhla jako po másle, kolem se míhala mládež, sluníčko nezahálelo, na trávníku pohoda. Pořadatelé pozorní, usměvaví a milí. Na závod jsem se skutečně těšil. Jednak 0,7-25-7 není 3,8-180-42 a jednak jsem byl zvědavý, jak dopadne můj VIP start 8 minut před hlavním pelotonem. Dopadl výborně. Chlapi mě dohnali až v na obrátce a zpátky jsem plaval v bublinkách, které jak známo mají menší odpor, než nezpěněná tekutina.
Před mnoha a mnoha lety jsem sledoval jak Jaroslav Kočí dobíhá/dochází v bačkorách do cíle svých padesátých Běchovic. Pořadatelé vypouštěli vytrvalce o hodinu před ostatními, aby na něho nemuseli v cíli příliš dlouho čekat. Nu a také jsem se „dočkal“. Sice ne hodinového, ale jen osmiminutového náskoku, ale co není, může být.
Problém nastal v depu. Už jsem řadu let zvyklý, že v depu je pouze moje kolo a najednou jsem ho v chumlu ostatních nemohl nalézt! Další překvapení mě čekalo na trati. Nejen že jsem chrtům stačil a dokonce jsem i předjížděl. Skvostný pocit po letech absence, věřte mi.
Svěží pořadatelé se snažili a zabloudit se opravdu nedalo. Běžně komunikuji s unavenými a otrávenými lidičkami ve žlutých vestách, pro které je problém zvednout ruku a ukázat směr. Ono čekat až přijede Řípa, chce trpělivost.
Provoz menší než na tradiční pražské silnice a kvalita povrchu nesrovnatelně lepší. Pobíhání na břehu Labe už bylo příjemnou tečkou za slunným triatlonem. Sluníčko bylo i na nápaditých účastnických tričkách i ve tváří dvou borců kategorie 60plus! Faktem je, že jsem balík vyhranných Korunních (Neměla by být v Poděbradech Poděbradka?) musel nechat u stupňů vítězů, neb jsem pokračoval na kole do Čáslavi, kde mě čekala hustá tráva na neposečené zahradě.
Láďa Feierfeil ohlásil přítomnost Petra Vabrouška, jako jeho poctu pořadatelům jubilejního triatlonu. Musel jsem Láďu opravit. Petr mi zapůjčil na vyzkoušení kompresní návleky, které jsem mu slíbil vyzkoušet právě v Poděbradech. Takže Petr nepřijel do Poděbrad „slavit“, ale zkontrolovat mě, zda plním slib.
To, že kompresky mechanicky zpevňují stáhnuté svaly, rád věřím, ale další inzerované funkce týkající se proudění krve, se mi nezdály. Nejen mě, ale ani lékařům na internetu. Nicméně ač proto nemám vysvětlení, měl jsem pocit, že na kole se mi jelo parádně. Stále jsem měl v nohou sílu a to při dodatečných 50 kilometrech z Poděbrad do Čáslavi. Při plavání mi nevadily a při běhu jsem si na ně nevzpomněl. Uvidíme, jak mi pomohou při dalších soutěžích, které na mě čekají – Sokolský triatlon v Lysé, Dřevěný muž v Mnichově Hradišti a Dreilander Cross Triathlon na Šumavě.
Co říci na závěr? Obdivuji Jardu Formánka, že dokázal shromáždit kolem sebe partu, která připravila více jak třístovce nadšenců nádhernou neděli. Nadšení, šikovnost a opět nadšení, dokáže vykřesat z ospalého lázeňského městečka centrum pohody, závodního ducha a předsevzetí vrátit se, vracet se na břeh Jezera v Poděbradech. Obdivuji a děkuji Láďovu Feierfeilovi za umění udržet mikrofonem náladu a napětí jak účastníků, tak jejich doprovodu, obdivuji Petra Vabrouška úplně za všechno.
Díky všem, kdo připravili setkání amatérských triatletů na profesionální úrovni.

Milan Řípa,
3.6.2016